Inflace je inherentní součástí současného systému fiat peněz a centrálních bank. Růst cenové hladiny je ostatně explicitně deklarovaným cílem centrálních bank – nikoli nějakým nezamýšleným vedlejším efektem systému.
Zákonitosti nabídky a poptávky přitom nezmizí ani tehdy, když jsou různými zásahy centrální autority deformovány. A je to právě konkurence, která obecně vytváří tlak na snižování cen, případně na zvyšování kvality za stejnou cenu – nikoli „zbožné přání“ centrální autority.
Paradoxně je to právě růst cen a s ním spojená vidina vyšších výnosů, co vytváří motivaci pro vstup dalších aktérů do odvětví, rozšiřování výroby a hledání alternativních technologií, materiálů či postupů, které se při nižších cenách nevyplácely. Pokud tomu nebrání vysoké bariéry vstupu, výsledkem bývá v čase větší konkurence a tlak na ceny směrem dolů. Samozřejmě i zde existuje časové zpoždění – nová výrobní kapacita nebo nový konkurent nevzniknou přes noc. Ve srovnání s rychlostí mnoha vládních reforem je to ale často rychlost blesku.
Mimochodem právě elektronika byla a do značné míry stále je krásným příkladem odvětví, kde technologický pokrok, růst produktivity a tvrdá globální konkurence dokážou působit proti obecnému růstu cen. U řady výrobků tak za stejné či dokonce nižší nominální peníze dostáváme nesrovnatelně vyšší výkon a kvalitu. V čím dál regulovanějším světě je to pěkná ukázka toho, jak silně mohou fungovat tržní síly.
#ekonomickéokénko